Září 2011

Obrazem: Drakiáda

21. září 2011 v 14:44 | Mami |  :: ze života
Není nad společné podzimní aktivity :-) Ája chtěla růžového srdíčkového draka, ke kterému se nejlépe hodil dračí pirát s klouboučkem a páskou přes oko. Lulu je expert přes detaily.


Proč matky nemohou být filosofové

21. září 2011 v 9:41 | Mami |  :: na téma
"Já také nemám rád dětský pláč, ale když ti brečí vlastní dítě, je to něco úplně jiného!", řekl mi kdysi jeden pomocný dělník na dráze, aniž by věděl, že pronesl jeden z významných postulátů, ze kterého lze vyvodit řadu dalších tvrzení.

Filosof potřebuje ke své práci dva základní předpoklady: ticho a duševní klid. Proto také většinu významných filosofických děl sepsali muži. Ženám-matkám se ani jednoho příliš nedostává. Ticho je od narození potomka vzácný pojem, stejně jako duševní klid. Většina matek se nedokáže jen tak zavřít v pracovně a uvažovat o filosofických otázkách, zatímco jejich děti vedle v pokoji pláčou. Pouto mezi matkou a malým dítětem je tak silné, že převáží všechny ostatní myšlenkové úvahy. A když už by se někdy zdálo, že je o všechnu drobotinu postaráno a konečně bude dostatečný klid zaobírat se hlubšími starostmi, kritickým zkoumáním lidstva a hledáním pravdivosti poznání a smyslu života. BUCH! PRÁSK! Dítko stojí ve dveřích se zoufalým výrazem: "Maminko, už to nevydržím, potřebuju… Mamí, on mi ubližuje… Mamí, já mám žízeň… bojím se… je mi smutno… nechci být sám…" a s filosofováním je konec.

Filosofové odhalují tajemství světa a existence oproštěním se od každodenních starostí. Povznášejí se z jedné myšlenkové hladiny na druhou a vidí lidstvo z dálky jakoby nedotčeni nad tím vším. Cožpak mateřské pouto dovoluje ulítnout nad vlastní bytí? Možná na maličkou chvíli, ale pak se zas omotá kolem dokola snad ještě pevněji než předtím.

Filosofie je o soustavném hledání, zkoumání, touze. Matky nemohou být filosofové, protože smysl života již našly a všechny další odpovědi, hranice, domněnky, pravdy, budou vždy ovlivněny tímto poznáním.

(Článek je přiřazen k tématu týdne "Ticho")

Cukrářská pohádka

19. září 2011 v 13:41 | Mami |  :: z baru
Přijala jsem výzvu od Edith Holé, napsat pro Kulíšky nějakou dobrůtkovou pohádku. Tak tady ji máte, podobnost s televizním pořadem "Ano, šéfe!" v hlavní roli s obávaným Zdeňkem Pohlreichem čistě náhodná :-)

--

Na rohu Spálené a Napoleonkovi ulice stála kdysi malá cukrárna. Moc lidí tam nechodilo, protože zdejší pekař a cukrář Vítek byl známý neurotik a popleta. Do kávy někdy hostům omylem nasypal sůl místo cukru a při zdobení dortů se mu tak třásly ruce, že měl všechny šlehačkové zákusky zamazané.

Ne, že by se Vítek nesnažil, ale zkrátka se mu dílo nedařilo a při obsluhování významnějších hostů vždy zpanikařil a všechno popletl.

Jednou po práci seděl nešťastný vzadu v kuchyni a zvažoval, zda nemá krámek raději zavřít a vydat se do světa za jiným řemeslem. Truchlil a bědoval, až probudil skřítky Cukrníky, kteří se k němu nastěhovali minulý měsíc z kavárny na Dolním náměstí, když narychlo utíkali před povodní. Vítek o nich dosud neslyšel a ani žádného z nich neviděl. Cukrníci nebyli větší než cukrová homole, ale zato byli pracovitější, šikovnější a mlsnější než sto cukrářů a pekařů dohromady. Za jeden jediný den dokázali upéct, uvařit a usmažit tolik cukrářských dobrot, že by se po nich mohly olizovat všechny děti na celém světě.

"Proč naříkáš, nepotřebuješ pomoct?", zeptal se jeden z Cukrníků a upravil si bílou kuchařskou čepici na hlavě, aby dodal své postavě na vážnosti.

Vítek se zakoktal: "Kkkkdo jste a cccco tu děláte?"

"No néé, tys o nás ještě nikdy neslyšel?", podivil se skřítek. "Na našich čokoládových trubičkách se šlehačkou si pochutnávají paničky až ve Vídni. Cukr, káva - export, import - Cukrníci a spol. Cukrářský servis všeho druhu, 24h k vašim službám."

"Vy byste mi opravdu chtěli pomoci?", zeptal se opatrně Vítek a v očích mu svitla jiskřička naděje.

"Se zárukou, pane!", zvolali Cukrníci a dali se do práce.

Nejprve vysmejčili a uklidili kuchyň, srovnali všechny potřebné ingredience do polic, a pak se rozdělili do několika skupin. Vyndali mísy, vařečky, hrnce, kastroly, plechy, metly, šlehače, lžíce, nože a válečky a začali připravovat těsta, krémy, polevy a náplně do svých cukrářských lahůdek.

Vítek se nestačil divit: "Jak vám to jde všechno tak hbitě od ruky, a s jakou radostí a nadšením společně pracujete?!"

Cukrníci se jen zasmáli a zazpívali mu svou písničku:
"Když si na-ří-káš, že špat-ný den máš, pří-te-le své-ho za-vo-láš. Pří-tel ti po-ra-dí, bo-líst-ky za-hla-dí a svět je ná-hle pří-jem-nýýý."

Cukrář Vítek chvíli poslouchal a pak se k malým skřítkům přidal. Vařili, pekli a smažili, pomáhali si a spolupracovali, a když přeci jenom něco popletli, zasmáli se a zanotovali si veselou písničku.

Do cukrárny na rohu Spálené a Napoleonkovi ulice přicházelo stále více spokojených zákazníků. Vítek již nebyl tak nejistý a na své hosty se zvesela usmíval. S postupem času chtěl každý, kdo zavítal do městečka, ochutnat jeho minizákusky a minidortíčky a lidé se obdivovali jeho pečlivému cukrářskému umění až na samém konci světa.

... více v našem Mléčném baru U dvou

Co snídáte?

14. září 2011 v 9:14 | Mami |  :: ze života
S nástupem do mateřské školy a časnějším vstáváním nechtějí holky snídat. Ukousnou si pouze malý kousíček nebo jen sedí a koukají do prázdna. Někdy nevypijí ani čaj.

Nevím, co s tím. Obvykle snídaly chleba s medem, marmeládou, sýrem, šunkou nebo pomazánkou, sušenky BeBe nebo piškoty, ovesné vločky s jogurtem nebo křupínky s mlékem, ale co vstávají do mateřské školy, nedostanou do sebe ani oblíbené palačinky, buchty a koláče.

Dnes jsem jim cestou do školky koupila alespoň suchou housku, protože první svačinku dostanou až po procházce. Bojím se, že by z hladu mohly být zbytečně podrážděné a předčasně unavené.

Co snídáte vy nebo vaše děti? Jak přimět dítka, aby snídala? Pamatuji se, že moje maminka nám občas koupila koblížek a lákala nás z postele varováním: "Koblížek je na stole, honem vstávejte, aby vám neutekl!"


Pozdní adaptace

13. září 2011 v 15:50 | Mami |  :: ze života
A je to tady, po prvním týdnu bezproblémového docházení do mateřské školy, nastal první problém. Lulu chce zůstat doma a prakticky celé dopoledne ve školce probrečí. Paní učitelky již nejsou tak milé a příjemné, protože brečící dítě narušuje celý kolektiv a obávám se, že v nejbližší době se situace jen tak nezmění.

Co by mohlo být příčinnou?
Jak jsem již psala v minulém článku, holky se do školky moc těšily. Chyběl jim kontakt se stejně starými vrstevníky a chtěly mít nějaké kamarády. Rovněž se těšily na školu jako takovou a hlavně na pani učitelku. Jenomže, ve třídě je dětí přes dvacet a učitelky se u nich střídají. Střídání učitelek a střídání tříd, do kterých se při různých činnostech rozdělují, v nich zřejmě vyvolává pocit nejistoty:

"Která je vlastně, ta naše paní učitelka?"
"Proč musím do jiné třídy, kde nemám svůj věšáček?" apod.

Dalším možným faktorem je skutečnost, že si uvědomily pravidelnost tohoto procesu: ranní vstávání, nutnost ve školce poslouchat a respektovat školní pravidla. Došlo jim, že školka není pouze hrací koutek, ze kterého se mohou vybrečet domů, ale výchovně vzdělávací instituce, odkud se jen tak nedostanou.

Je mi jich skutečně líto, ale nedá se nic dělat. Věřím, že si na školku brzy zvyknou a budou tam chodit rády jako ze začátku.

Máte vy s adaptací na mateřskou školu nějaké zkušenosti nebo osvědčený recept, který pomáhá?

Pluj má loďko ke břehu...

13. září 2011 v 10:36 | Mami |  :: z baru
Na svém druhém blogu s názvem "První virtuální mléčný bar" publikuji mimo jiné také nápady, jak si užít s dětmi v kuchyni a při stolování. Jedná se o jednoduché nenáročné recepty, které spestří každý jídelníček.

Lodičky z rajských jablíček
Kategorie: Přílohové ozdoby z rajských jablíček

Potřebujeme: rýži v sáčku, sůl, rajská jablíčka, hlávkový salát, párátka

Příprava: Nejprve si uvaříme rýži podle návodu na obalu. Pokud návod nemáme, postupujeme následujícím způsobem. Do hrnce nalijeme 1 litr vody, přidáme špetku soli a přivedeme k varu. Sáčky s rýží důkladně propereme pod tekoucí studenou vodou a opatrně vložíme do vroucí vody. Vaříme na mírném ohni asi 16-18 minut. Poté sáčky vyjmeme a necháme okapat. Mírně vychladlý sáček s rýží rozřízneme a vysypeme do mísy nebo hlubokého talíře.

Postup: Omytá a osušená rajská jablíčka rozřízneme podél na dvě stejné poloviny (od špičky směrem k bubáku). Vnitřek rajských jablíček opatrně vydlabeme lžičkou a naplníme rýží. Na párátko provlékneme lístek hlávkového salátu a zapíchneme do lodičky jako plachtu.

Před podáváním opatrně podlijeme omáčkou a dozdobíme hlávkovým salátem nebo dalšími druhy zeleniny.

Tip: Do lodiček lze plnit také šťouchané brambory nebo bramborovou kaši. Pokud podáváme lodičky jako předkrm nebo svačinku, můžeme půlky rajských jablíček naplnit různými druhy pomazánek a plachtu vytvořit třeba ze sýra nebo šunky.

S čím mohou pomoci děti?
Děti mohou plnit půlky rajských jablíček a vytvářet na talíři své vlastní přístavy. Pozor, aby nebyla rýže nebo kaše příliš horká!


Za zrcadlem

12. září 2011 v 15:18 | Mami |  :: na téma
Foto na téma týdne: Sourozenci
Foto NIKON COOLPIX S8000, Adobe Photoshop


O jedinečnosti dvojčat

7. září 2011 v 12:01 | Mami |  :: na téma
O jedinečnosti, stejnosti a podobnosti dvojčat bylo už napsáno, řečeno i zpochybněno mnoho. Jedním z mýtů, který se stále šíří zejména v Americe je obava, že dvojčata mají problém nalézt a vymezit si svou vlastní identitu. V některých školách jsou dvojčata dokonce povinně umísťována do různých tříd. "Odborníci" se domnívají, že jsou-li dvojčata v jedné třídě, brání jim to vytvořit si své vlastní přátele a rozšiřovat si tak vlastní horizonty, což má za následek omezení jejich svobody a nemožnosti stát se osobností a rozvíjet své vlastní zájmy. Jsou-li v jedné třídě, jejich vystupování a práce jsou navíc neustále srovnávány, což vede k žárlivosti a třenicím.

Pánové psychologové zřejmě neznají dosti dobře své zkoumané vzorky, protože jinak by věděli, že dvojčata jsou již od narození dvě různé osobnosti a svou podobnost či stejnost si téměř neuvědomují. Každé z dvojčat může mít navíc vlivem nestejného vývoje, rozdílné hmotnosti při narození, prodělaných nemocech, úrazech či náhodných událostí i rozdílnou povahu, mimiku, chůzi, řeč, způsoby vyjadřování a životní postoje.

Ano, soutěží mezi sebou, perou se a konkurují, ale dvě na první pohled stejné děti, jsou od počátku dvě rozdílné osobnosti, které samy vyžadují individuální přístup.

Jak je to s nošením stejných věcí?
Při rozdělování, nakupování a dostávání dárků chtějí stejné a stejně, ale pouze do doby, než si k získané odlišné věci najdou bližší vztah nebo ztratí obavu z nějaké nevýhody. Dvojčata se tak, jako ostatní sourozenci, učí vymezovat jeden vůči druhému, hájit své potřeby a zájmy a hledat kompromisy.

Dříve či později si najdou své oblíbené oblečení, věci, hračky, zájmy, kamarády.

Pokud má paní učitelka problém přistupovat k dvěma sourozencům, jako k dvěma rozdílným individualitám, je to pouze její neprofesionalita. Výhody plynoucí z umístění dětí do stejné třídy, jsou pro rodiče i děti převažující. Sourozenci si mohou pomáhat a rodiče mají lepší přehled o probírané výuce, úkolech a mezerách, které je třeba se slabším dvojčetem dohánět.


První den v mateřské škole

1. září 2011 v 15:08 | Mami |  :: ze života
"Vstávejte školáci, dnes nastal váš velký den, půjdete poprvé do školičky! Snídaně už je připravená, musíte se pořádně najíst a napít, ať máte ve školce dost sil."

Holčičky pomalu vstaly a rozespalýma očima si prohlížely růžové pytlíčky s připravenými věcmi do školky. "Máme tam bačkůrky?", tázaly se jedna přes druhou. "Bačkorky, tepláčky a náhradní prádlo, prozatím nic víc nepotřebujete."

Holčičky se nasnídaly, umyly a začaly se oblékat. "Já si vezmu svůj růžový svetříček, aby mi nebyla zima", žadonila Ája. Našpulila pusinku a odstrčila připravené oblečení. "Tak dobře, alespoň vás paní učitelka snáze rozezná," rozhodl tatínek.

Cesta vedla přes park, kolem dvou dětských hřišť. Minuly je bez povšimnutí a rázně kráčely směrem k budově školky. Netrpělivě prošly bránou a vyběhly dva poslední schůdky, které vedly na přístupovou chodbu mateřské školy. U vchodu viselo rozřazení dětí do jednotlivých tříd. Naše třída byla až na konci chodby. Za úzkou předsíňkou byla šatna s malinkatými botníčky a věšáčky, tzv. ponožková zóna. Nad každým věšáčkem byl obrázek, identifikační značka, holky měly podle nástěnky určenou zelenou hruštičku a modrý zvonek. Vzhledem k jejich "růžovému období", kterým si tato tříletá děvčátka momentálně procházejí, se jim pochopitelně jejich přiřazené značky nelíbily a své svršky se snažily odložit pod růžovou kytičku a červené srdíčko, což vedlo k menšímu konfliktu s jinou holčičkou, která měla SVOU značku rezervovanou již od minulého roku.

Ve třídě nás přivítala mladá sympatická paní učitelka a předala nám několik dokumentů k podpisu, mezi kterými bylo například prohlášení o bezinfekčnosti, souhlas se zveřejněním fotografií dětí na internetu a zplnomocnění ostatních členů rodiny k vyzvedávání dětí ze školky. Paní učitelka nás také informovala o první povinné třídní schůzce, která se bude konat příští týden.

Třída byla pěkně útulná a veselá, výzdoba i hračky ladily s dřevěným nábytkem. Holčičkám se zde moc líbilo a hned si chtěly hrát v miniaturní kuchyňce a prodávat jídlo novým kamarádům. Rozloučit se a odejít bylo dnes velmi snadné, stačilo děti ujistit, že si pro ně za chvíli přijdu.

První dva týdny projdou tzv. adaptačním režimem, ve kterém si budou postupně zvykat na nové prostředí, kamarády a nově nabytou samostatnost bez maminky. První týden mohou být ve školce pouze do 10h a příští až do oběda. Normální chod školky je pak rozvržen od 6:45 do 17:00h.

Po úvodní dvouhodinovce odcházely děti nadšené a celou cestu vyprávěly zážitky z prvního školního dne: "Paní učitelka nám moc krásně hrála na klavír a my jsme zpívaly! Všechny písně jsme znaly! Kočka leze dírou, pes skákal, já mám koně, holka u potoka, všechno jsme znaly a uměly. A také tam máme skřítka, ten se bojí denního světla, ale v noci se chodí dívat, zda máme srovnané hračky, a ty které nejsou uklizené, strčí do pytle a odnese pryč. Víš, mami, ty hračky jsou také kouzelné. A svačinku jsme dostaly, chlebíček a jablko a my jsme to všechno snědly i čajíček vypily… " Chrlily to všechno ze sebe, jako by měl nastat konec světa. Doma si lehly k pohádce a do pěti minut usnuly, poslední věta, kterou Lulu zašeptala ze spánku, byla: "Paní učitelka tam má také postýlky… i polštářky…"