:: ze života

Obrazem: Beckiland

27. ledna 2012 v 11:26 | Mami
Fantastický rodinný výlet za každého počasí můžete zažít v Beckilandu. Na ploše více než 6000m2 se nachází plno úžasných indoorových atrakcí pro děti i dospěláky. Se svými dětmi se můžete vydovádět na horolezecké stěně, trampolínách, želatinovém kopci, v adrenalinovém parku, fun shoot aréně, jungle expressu nebo dobrodružné jeskyni. Dále si zde můžete zahrát fotbal, basketbal, stolní hry nebo zajezdit na motokárách. Pro nejmenší děti je zde vypolstrovaný batolecí koutek s domečkem a klouzačkou. Součástí zábavního centra je i restaurace, která nabízí velký výběr jídel, nápojů a pamlsků.

PF 2012

11. ledna 2012 v 15:38 | Mami
Mé milé spřízněné čtenářstvo,

úplně bych vám zapomněla popřát hodně štěstí do nového roku. V prosinci prý máme očekávat konec světa, tak si tento poslední rok exitence života na Zemi musíme pořádně užít. "Carpe diem", jak řekl římský básník Horatius. "Využij dne a důvěřuj, jak nejméně můžeš, v budoucnost." Zkrátka, nenechávejte si ty nejbáječnější plány až na zítra.

Vše nejlepší v novém roce.

Mami a spol.

Poprvé v dlani

9. ledna 2012 v 19:11 | Mami
Tento víkend se nám stalo něco překrásného, tento víkend se nám stalo něco zvláštního… Při příležitosti předání knihy pohádek pro kulíšky jsme se po téměř ročním virtuálním vztahu setkali s našimi závoďáky. Zamilovali jsme si je na první dotek. Seděli jsme s nimi v obývacím pokoji, který známe pouze z fotografií, ale přitom nám připadal tak známý, jako bychom tu nebyli poprvé. Kluci byli úžasní a stejně tak i jejich maminka a tatínek.

Kniha pohádek pro kulíšky je sice tenčí, než jsme očekávali, ale pěkných pohádek a ilustrací je tam dost na několikero příjemných večerů. Vazba drží i po prvním - důkladném - prolistování.

Máme v knize dvě pohádky, zdalipak poznáte které?

Do blba

1. prosince 2011 v 20:24 | Mami
Jedním ze základních pravidel slušného chování v METRU je zákaz ZÍRÁNÍ. Důvtipnější cestující jsou pro všechny případy podezření ze zírání vybaveni miniaturními čtečkami elektronických knih, které lze sledovat i v poloze vismo, tedy ve stoje na jedné (cizí) noze držejíce se přitom dvěma prsty za horní madlo.

Ale, co ti ostatní? Kam mají v tak těsném prostoru upřít zrak, aby náhodou nezírali do nevhodných míst a nevystavili se tak pohrdavému pohledu dalších cestujících. Tzv. nepřítomný pohled lze dlouhodobějším pobytem v prostorách metra sice nacvičit, ale ne vždy se tento stav odpoutanosti dostaví okamžitě. Někdy je člověk nucen zírat i několik minut do svého vlastního odrazu v okně, aby neupadl v podezření, že sleduje někoho dalšího. V takových chvílích by pro duševní pohodu byla dobrá snad každá reklama, která obsahuje alespoň tři www a tečku.

Bohužel reklamní rámečky nad okny poslední dobou zejí prázdnotou a zmizely i další dříve hojně využívané reklamní plochy. Kam se poděla v pražském metru reklama? Za pronájem reklamních ploch DPP odpovídá společnost Rencar a.s., člen skupiny JCDecaux Worldwide, první a největší společnosti v oblasti poskytování reklamy na prostředcích MHD v Praze, která se chlubí dlouholetými zkušenostmi a profesionální know-how, které opírá o provozování obdobné reklamy ve více než 300 systémech městské hromadné dopravy v 15 zemích světa.

Kde je tedy problém? Chybí poptávka? Proč by neměl být o tyto lukrativní reklamní prostory zájem? Reklama v prostředcích městské hromadné dopravy je jediná reklama, po které cílový zákazník podvědomě touží, a kterou vědomě neodmítá. Jediná, kterou si s chutí přečte a bude na ni dobrovolně zírat tak dlouho, dokud neopustí dveře přepravního vozu.

Kam zíráte Vy? Já zírám Do ...

Obrazem: Drakiáda

21. září 2011 v 14:44 | Mami
Není nad společné podzimní aktivity :-) Ája chtěla růžového srdíčkového draka, ke kterému se nejlépe hodil dračí pirát s klouboučkem a páskou přes oko. Lulu je expert přes detaily.

Co snídáte?

14. září 2011 v 9:14 | Mami
S nástupem do mateřské školy a časnějším vstáváním nechtějí holky snídat. Ukousnou si pouze malý kousíček nebo jen sedí a koukají do prázdna. Někdy nevypijí ani čaj.

Nevím, co s tím. Obvykle snídaly chleba s medem, marmeládou, sýrem, šunkou nebo pomazánkou, sušenky BeBe nebo piškoty, ovesné vločky s jogurtem nebo křupínky s mlékem, ale co vstávají do mateřské školy, nedostanou do sebe ani oblíbené palačinky, buchty a koláče.

Dnes jsem jim cestou do školky koupila alespoň suchou housku, protože první svačinku dostanou až po procházce. Bojím se, že by z hladu mohly být zbytečně podrážděné a předčasně unavené.

Co snídáte vy nebo vaše děti? Jak přimět dítka, aby snídala? Pamatuji se, že moje maminka nám občas koupila koblížek a lákala nás z postele varováním: "Koblížek je na stole, honem vstávejte, aby vám neutekl!"

Pozdní adaptace

13. září 2011 v 15:50 | Mami
A je to tady, po prvním týdnu bezproblémového docházení do mateřské školy, nastal první problém. Lulu chce zůstat doma a prakticky celé dopoledne ve školce probrečí. Paní učitelky již nejsou tak milé a příjemné, protože brečící dítě narušuje celý kolektiv a obávám se, že v nejbližší době se situace jen tak nezmění.

Co by mohlo být příčinnou?
Jak jsem již psala v minulém článku, holky se do školky moc těšily. Chyběl jim kontakt se stejně starými vrstevníky a chtěly mít nějaké kamarády. Rovněž se těšily na školu jako takovou a hlavně na pani učitelku. Jenomže, ve třídě je dětí přes dvacet a učitelky se u nich střídají. Střídání učitelek a střídání tříd, do kterých se při různých činnostech rozdělují, v nich zřejmě vyvolává pocit nejistoty:

"Která je vlastně, ta naše paní učitelka?"
"Proč musím do jiné třídy, kde nemám svůj věšáček?" apod.

Dalším možným faktorem je skutečnost, že si uvědomily pravidelnost tohoto procesu: ranní vstávání, nutnost ve školce poslouchat a respektovat školní pravidla. Došlo jim, že školka není pouze hrací koutek, ze kterého se mohou vybrečet domů, ale výchovně vzdělávací instituce, odkud se jen tak nedostanou.

Je mi jich skutečně líto, ale nedá se nic dělat. Věřím, že si na školku brzy zvyknou a budou tam chodit rády jako ze začátku.

Máte vy s adaptací na mateřskou školu nějaké zkušenosti nebo osvědčený recept, který pomáhá?

První den v mateřské škole

1. září 2011 v 15:08 | Mami
"Vstávejte školáci, dnes nastal váš velký den, půjdete poprvé do školičky! Snídaně už je připravená, musíte se pořádně najíst a napít, ať máte ve školce dost sil."

Holčičky pomalu vstaly a rozespalýma očima si prohlížely růžové pytlíčky s připravenými věcmi do školky. "Máme tam bačkůrky?", tázaly se jedna přes druhou. "Bačkorky, tepláčky a náhradní prádlo, prozatím nic víc nepotřebujete."

Holčičky se nasnídaly, umyly a začaly se oblékat. "Já si vezmu svůj růžový svetříček, aby mi nebyla zima", žadonila Ája. Našpulila pusinku a odstrčila připravené oblečení. "Tak dobře, alespoň vás paní učitelka snáze rozezná," rozhodl tatínek.

Cesta vedla přes park, kolem dvou dětských hřišť. Minuly je bez povšimnutí a rázně kráčely směrem k budově školky. Netrpělivě prošly bránou a vyběhly dva poslední schůdky, které vedly na přístupovou chodbu mateřské školy. U vchodu viselo rozřazení dětí do jednotlivých tříd. Naše třída byla až na konci chodby. Za úzkou předsíňkou byla šatna s malinkatými botníčky a věšáčky, tzv. ponožková zóna. Nad každým věšáčkem byl obrázek, identifikační značka, holky měly podle nástěnky určenou zelenou hruštičku a modrý zvonek. Vzhledem k jejich "růžovému období", kterým si tato tříletá děvčátka momentálně procházejí, se jim pochopitelně jejich přiřazené značky nelíbily a své svršky se snažily odložit pod růžovou kytičku a červené srdíčko, což vedlo k menšímu konfliktu s jinou holčičkou, která měla SVOU značku rezervovanou již od minulého roku.

Ve třídě nás přivítala mladá sympatická paní učitelka a předala nám několik dokumentů k podpisu, mezi kterými bylo například prohlášení o bezinfekčnosti, souhlas se zveřejněním fotografií dětí na internetu a zplnomocnění ostatních členů rodiny k vyzvedávání dětí ze školky. Paní učitelka nás také informovala o první povinné třídní schůzce, která se bude konat příští týden.

Třída byla pěkně útulná a veselá, výzdoba i hračky ladily s dřevěným nábytkem. Holčičkám se zde moc líbilo a hned si chtěly hrát v miniaturní kuchyňce a prodávat jídlo novým kamarádům. Rozloučit se a odejít bylo dnes velmi snadné, stačilo děti ujistit, že si pro ně za chvíli přijdu.

První dva týdny projdou tzv. adaptačním režimem, ve kterém si budou postupně zvykat na nové prostředí, kamarády a nově nabytou samostatnost bez maminky. První týden mohou být ve školce pouze do 10h a příští až do oběda. Normální chod školky je pak rozvržen od 6:45 do 17:00h.

Po úvodní dvouhodinovce odcházely děti nadšené a celou cestu vyprávěly zážitky z prvního školního dne: "Paní učitelka nám moc krásně hrála na klavír a my jsme zpívaly! Všechny písně jsme znaly! Kočka leze dírou, pes skákal, já mám koně, holka u potoka, všechno jsme znaly a uměly. A také tam máme skřítka, ten se bojí denního světla, ale v noci se chodí dívat, zda máme srovnané hračky, a ty které nejsou uklizené, strčí do pytle a odnese pryč. Víš, mami, ty hračky jsou také kouzelné. A svačinku jsme dostaly, chlebíček a jablko a my jsme to všechno snědly i čajíček vypily… " Chrlily to všechno ze sebe, jako by měl nastat konec světa. Doma si lehly k pohádce a do pěti minut usnuly, poslední věta, kterou Lulu zašeptala ze spánku, byla: "Paní učitelka tam má také postýlky… i polštářky…"

Obrazem: Fotbal to je hra

25. července 2011 v 14:33 | Mami
Děda Lebeda (můj táta) býval vášnivý hráč amatérského fotbalu. Jezdili jsme s ním na zápasy a hráli si kolem fotbalového hřiště. Z venkovských hřišť sálala taková zvláštní poklidná atmosféra. Kolem hřiště byly dřevěné rozpadlé lavičky, ze kterých se daly snadno česat planá jablka nebo hrušky. Hřiště byla většinou z jedné strany lemována kovovým zábradlím, na kterém se pořádaly závody v počtu veletočů. Když bylo dohráno, mohli jsme si zakopat do velké brány nebo si postavit menší branky a zahrát si minikopanou...

...Na někdejším venkovském hřišti jako by se zastavil čas. Tráva je pořád stejně zelená a za rozpadlými lavičkami jsme našli i naše staré známé kovové brány z dětství. Zahráli jsme si fotbálek a děda Lebeda neustále opakoval, jako tehdy před lety: "Ne, do ruky NEEE, do fotbalového míče se jenom KOPE!"

Borůvkový

19. července 2011 v 0:58 | Mami
Letos prý borůvky pomrzly, ale my známe kouzelné místo, kde rostou borůvky velké jako pumlíče a sladké jako med. Borůvčí je zde vysoké, husté a pro lahodné modré bobule se musíte ponořit s potápěčským náčiním.

Ze života - Na borůvkách
Foto NIKON COOLPIX S8000

Letní pozdrav

18. července 2011 v 16:14 | Mami
"...Pověz, milý ječmínku,
jak mám najít maminku?..." (František Hrubín, Kuřátko a obilí)

Ze života - Letní pozdrav
Foto NIKON COOLPIX S8000



Fotostory: Lucky Wolf a Červená Karkulka

15. června 2011 v 13:53 | Mami
Lucky Wolf a Červená Karkulka

Bylo, nebylo...

...na předměstí stověžaté metropole bydlely dvě holčičky. Jednoho dne jim maminka dala košíček s cibulovým koláčem a plzeňským pivem a poslala je za kouzelným dědečkem, který jim přislíbil sladké šťavnaté třešně ze své zahrádky.

Kopni si!

13. června 2011 v 16:55 | Mami
Ája: "Jak je to možné?"
Lulu:"V tom musí být nějaké čáry!"
Ája:"Čáry a kouzla."

Ze života - Kopni si!
Foto NIKON COOLPIX S8000
Interaktivní reklamní plocha v OC Letňany. Obrázky reagují na dotyky, pohyby nohou, rukou. Interaktivní podlaha propojuje pohyb lidského těla s dějem, který se na ni odehrává. Můžete tak například hrát fotbal, plavat v řece, zahrát si na hudební nástroj či praskat bublinky a to vše za hudebního doprovodu. Pohyb je snímán kamerou, pomocí projektoru se obraz vysílá na podlahu.

Tři dny s Fejsbůkem (Facebookem)

9. června 2011 v 0:03 | Mami
Den první - Založení profilu
Založení profilu šlo celkem hladce. Povinné položky byly prakticky pouze: jméno, příjmení, email, heslo a datum narození. Ostatní nabídky se daly přeskočit. Využila jsem pouze ověření přes mobilní telefon pro pozdější propojení například při nahrávání fotografií a videí přímo z mobilu. Jako profilovou fotografii jsem použila neidentifikovatelný obrázek, rozhodně jsem se nenechala vyfotit nabízenou webkamerou, protože fotografie tváří pořízených tímto způsobem se nijak neliší od posmrtných masek. Na doporučení lidí, kteří již mají s FB nějaké zkušenosti, jsem si ihned po dokončení profilu otevřela možnosti nastavení soukromí a téměř vše přepnula na neveřejné.

Den druhý - Import kontaktů a oslovení přátel
Pro import kontaktů jsem využila svůj civilní email na Seznamu. Trochu mě sice zarazilo, že mám uvést své heslo do emailové pošty, ale FB ujišťoval, že si heslo neuloží, tak jsem to riskla. Ovšem jiná věc mě naštvala daleko více, FB nahrál všechny kontakty nejen z adresáře, ale i všechny adresy, na které jsem kdy něco poslala. Po nahrání všech kontaktů: přátel, nepřátel, firem a organizací jsem si mohla vybrat, koho chci do přátel a koho ne. Samozřejmě, že jsem ze seznamu vybrala pouze své známé a cizí lidi jsem definitivně ignorovala, ale ten proklatý Fejsbůůk mi je nabízí stále dokola formou reklamy v pravém sloupci. Neustále se mi ptá, zda nechci do přátel toho prohnilého makléře, který nás málem připravil o byt, debila zedníka, který nedokončil svoji práci a utekl nám i s klíčem od bytu a dokonce mi pořád cpe před nos mého "milovaného" bývalého šéfa, se kterým mám prý více než dva společné přátele. Co je mi po nich, nechci je už ani vidět.

Den třetí - Nahrání fotografií a videa
Nahrání fotografií a vytvoření fotoalba bylo velice jednoduché, pouze jsem vždy přeskočila možnost identifikace osoby na fotografii, tato nabídka mi pro ochranu soukromí přijde dost nebezpečná. Nevím, kdo a jakým způsobem dál s fotografiemi v databázi nakládá, proto jsem žádné podrobnosti k fotografiím neuváděla. Přátelé a známí budou vědět, ostatní mohou napsat konkrétní dotaz. Dále jsem se pokusila nahrát asi pětiminutové video. Za dobu, než se nahrálo, jsem si stačila umýt vlasy, uvařit čaj a v klidu posnídat. Video jsem po nahrání slavnostně nasdílela na "Zeď" a čekala na pochvalné komentáře od přátel. Žádné milé komentáře však nepřišly, pouze neúprosné varování za porušení autorských práv. Než toto video stačili mí přátelé zhlédnout, Fuckbůk je nenávratně smazal pro hudbu, kterou jsem nahrála do pozadí.

Tak dobrá, Fejsbůku, nech si svá autorská práva, já si zase ponechám svůj milý bložínek, který mi nic necpe, neotravuje mě neustále nesmyslným dotazováním a nemaže mi bez varování má domácí videa.

Jaké máte vy zkušenosti s tímto současným fenoménem českých domácností?

Proč se sourozenci hádají?

8. června 2011 v 14:06 | Mami
V každodenním rodinném životě dochází občas nebo i často k nedorozuměním, hádkám a střetům. Někdo je tváří v tvář těm druhým odzbrojen, někdo reaguje prudce. Jak společně lépe žít a jak spolu dobře vycházet? Především bychom se my dospělí měli zamyslet nad tím, zda nedáváme dětem špatný příklad a zda ony pouze nekopírují nás samotné.

Pokud máme dvě a více dětí, sporům mezi nimi se občas nevyhneme, ale takové spory mezi dětmi jsou příkladem situací, kdy můžeme užitečně zaujmout roli prostředníka neboli mediátora. Vhodné řešení sporu můžeme nalézt třeba tehdy, pokud si obě děti posadíme na kolena a snažíme se, aby spolu mluvily a samy se snažily spor vyřešit dohodou. Od problému si však musíme ponechat odstup, nesoudit a nepřidávat se na něčí stranu, věnovat jejich sdělení stejnou pozornost.

Nejčastější příčiny sporů mezi sourozenci vypozorované z chování našich tříletých dvojčat:
1. Spor o hračky - pokud je hračka pouze jedna, mají naléhavou potřebu si s ní hrát ve stejném okamžiku. U dvou malých dětí je nejlépe pořídit hračky rovnou 4x, do každé ručičky jednu.
2. Spor o barvu nebo tvar hrnečku, talířku, lžičky, kartáčku na zuby nebo dudlíku - musí mít vždy stejné, nejlépe růžové.
3. Spor o barvu nebo střih oblečení - spor lze vyřešit různými doplňky, které zaručeně nosí také princezny - POZOR, může následovat další spor o barvu a tvar doplňků.
4. Spor o to, kdo bude sedět v dopravních prostředcích u okna - v těchto případech se chovají více než hlučně a jediným řešením při nedostatku míst u okna je dostatek růžových bonbónů.
5. Spor o růžové bonbóny - je-li v sáčku více druhů bonbónů, zaručeně si oblíbí stejný druh nebo ten, kterého je nejméně.
6. Spor o pohádku nebo tv program, který se bude vysílat.
7. Spor o maminčinu ruku - venku na procházce je třeba mít obě ruce volné, nejsložitější situace vznikají při současném řízení prázdného kočárku nebo při nesení tašky s nákupem. Jak situaci řeší maminky s třemi a více dětmi netuším, proto prosím všechny účastníky dopravního provozu, aby dbali zvýšené opatrnosti při přechodu dětí a rodičů přes silnici nebo nabídli maminkám pomoc při nastupování a vystupování z dopravních prostředků. Zejména bych upozornila na toleranci ostatních k maminkám držícím dvě děti na jezdících schodech. Takové maminky prosím rozhodně nepředbíhejte, ohrožujete tím jejich stabilitu.

A kvůli čemu se nejčastěji hádáte vy nebo vaše děti?

Obrazem: Zámek Libochovice

31. května 2011 v 23:33 | Mami
Naše milá maminko, přejeme Ti k svátku hodně štěstí, zdraví a spokojenosti. V zámeckém parku jsme pro Tebe natrhaly kytičku nejkrásnějšího kvítí.

Tvé princezny Ájinka a Lilinka.

PS: Neboj, nejsou to Rododendrony :-)

Obrazem: Na minigolfu

28. května 2011 v 1:38 | Mami
Stejně jako minulý rok jsme se i letos vypravili na minigolfové hřiště. Ovšem o rok starší a zkušenější. Do hry jsme se pustili s velkým nadšením a hráčskou vášní. Několikrát se nám podařilo zahrát jamku hned na první pokus.

Obrazem: Na koních

26. května 2011 v 15:26 | Mami
Není to tak dávno, co jsme v pražské Zoo jeli poprvé na ponících a už jsme se odvážili osedlat si i opravdového koně, jak jinak, než nádherného pohádkového bělouše.

Nebuď smutná, Martinko

25. května 2011 v 12:17 | Mami
Nebuď smutná, Martinko!
Štěstí sedá pouze na voly, ostatní se zkrátka musí naučit všech 100 ze sta. Život se také nežije na 30%. Víš, jak by vypadal svět, ve kterém by zedníci předali dům postavený pouze ze 30%, kuchaři servírovali jídlo vařené bez 70% ingrediencí, chirurgové odváděli operace pouze na 30% a pacienti jim umírali pod rukama. Ti, kteří se naučili pouze 30% otázek a přesto náhodou uspěli, podvedli jen sami sebe a v budoucnu se budou stejně muset naučit odvádět práci na sto procent, jinak s nima život sám zatočí.

Ze života - Teta Martinka
Nakreslila Ája - 3 roky

Umění pro negramotné

19. května 2011 v 12:12 | Mami
Navzdory všem nálepkám se domnívám, že komiks není zábavou pro negramotné, ale opravdové umění. Zkuste si sami vytvořit nějaký příběh a uvidíte. Aby byl komiks srozumitelný i beze slov, je třeba uměleckým způsobem vyjádřit emoce, děj, pohyb, atmosféru. Nejlepší komiksové kresby nepotřebují slov, protože sami o sobě sdělují vše podstatné.

Na druhé straně dnes naopak vznikají krátké komiksy nebo stripy, které jsou právě založeny na slovním humoru a kresba je pouze doplňuje. Vyjádřit stručně, jasně a s cartoonovou nadsázkou myšlenku, kterou chceme sdělit, je práce pro opravdové mistry.

Na podporu tvorby komiksu v Čechách jsem založila v Autorském klubu na Blogu.cz rubriku "Milujeme komix". Dnes vyšel historicky první díl tohoto sudočtvrtkovéhočtrnáctideníku. Dozvědět se více...

Ze života - (NE)umím číst?
Foto NIKON COOLPIX S8000, Adobe Photoshop

Obrazem: Dinosauři ovládli Vysočany v Praze

12. května 2011 v 9:49 | Mami
Zelenou střechu OC Galerie Harfa ve Vysočanech ovládli dinosauři. Dávno vyhynulá zvířata z druhohorního období, která obývala naši planetu před mnoha miliony lety, se náhle objevila ve Vysočanech. Marketingový ředitel obchodního centra Galerie Harfa ihned využil příležitosti a povolal své podřízené k odchytu těchto živých fosilií. Na střeše obchodního centra hodlá vytvořit zábavný park - DinoPark.

Ze života - DinoPark Praha
Foto Sony Ericsson C510, Adobe Photoshop

Daleko od moře

9. května 2011 v 12:50 | Mami
Slunce rozpaluje písečnou pláž, hřeje a voní. Pozvednu oči nad obzor a modro nad věžovými domy je mé soukromé moře.

Ze života - Na písku - Daleko od moře 1
Foto NIKON COOLPIX S8000, Adobe Photoshop

Give up! Vzdej se!

7. května 2011 v 14:58 | Mami

Vzhledem k tomu, že se Praha dlouhodobě potýká s vykrádáním sběrných nádob na papír, a tím i finanční ztrátou z prodeje této suroviny, byl na vybraném území města zahájen zkušební projekt, jehož cílem bylo zefektivnění sběru papíru. Vybrané kontejnery nechala radnice uzamknout.

Ze života - GIVE UP! VZDEJ SE!
Foto NIKON COOLPIX S8000, Adobe Photoshop

Existují však lidé, pro které je vybírání popelnic jediným způsobem obživy - Bezdomovci nebo Dumpsteři. Dumpstering je životní styl, při kterém se využívají hlavně věci, které se najdou v popelnici. Ač se to zdá neuvěřitelné, v kontejnerech nacházejí téměř všechno, co potřebují k životu, včetně jídla.
 
 

Reklama